Aniž bych se pořádně podívala, co znamená pojem thajská masáž, hnána slevou padesáti procent z ceny jsem si zakoupila jeden voucher na masáž nohou.
Bolí mě, potvora, už skoro rok plantární šlacha v chodidle, od ní mě bolí zbytek nohy, a nic moc na to nezabírá. Dostavila jsem se tedy v určenou hodinu do salónu, kde česky mluvila akorát recepční a ze kterého byly vonné tyčinky cítit až za Karlovým mostem, v očekávání nějaké úžasné úlevy a relaxace obou pařátů.
Neuváženě jsem hned na začátku kývla na nabídku vyzkoušet pedikérní rybičky, které mají tak nějak ožrat kůži na nohou. Bohužel mi včas nedošlo, že to akvárko je umístěné ve výloze, takže jsem patnáct minut dělala turistickou atrakci, kdy se před sklem zastavovali a zírali na mě všichni turisté, kteří se zrovna nacházeli na Malé straně, a někteří si mě i fotili. Byla to opravdu vyčerpávající čtvrthodina, kdy jsem odpočítávala vteřiny do konce a abych unikla zvědavým pohledům voyerů zvenku, vytáhla jsem si mobil (který mi kupodivu mezi ty ryby nespadl) a při surfování se dočetla, že rybičky Garra Rufa můžou šířit HIV a žloutenku, a hned mi bylo líp.
Pak už si mě jedna útlá Thajka odvedla na masáž a jestli jsem si myslela, že to nejhorší už mám za sebou, omlouvám se peklu, že jsem ho zase podcenila. Hned po prvních dotecích jsem nabyla dojmu, že ta paní je placená za to, aby snížila přemnoženou populaci na této planetě, a to co nejbolestnějším způsobem. Místo něžného hlazení mých ubohých chodidel se mi nejprve pokoušela vykloubit kotníky, pak vyrvat prsty a přetrhat všechny zbývající šlachy, pak po mě chvíli skákala a zkoušela se mi aspoň zlomit kosti a když se jí nepovedlo ani to (mám asi obzvlášť tuhý kořínek), tak se mi nakonec aspoň pokusila na rozloučenou vykloubit kyčle. U toho říkala něco jako „uvolněte se“ a „relaaaaxxx“, zatímco já se křečovitě držela lehátka, pokoušela se odplazit mimo její destruktivní dosah a snažila se zachovat si aspoň zbytky důstojnosti a neřvat moc nahlas.
Poslední pomsta přišla až nakonec a plíživě, ale o to víc zákeřně. Moje dolámané haksny mi namazala pořádnou vrstvou jakési kafrové masti, takže když jsem se vypotácela ven, smrděla jsem jak gerontologický ústav na výletě a nešlo to ničím přehlušit. Za chůze to ještě šlo, ale jakmile jsem se zastavila, začaly od toho všem v dosahu pěti metrů slzet oči, za což mě málem vyloučili z přepravy tramvají. Situace ovšem nabrala ještě horšího vývoje. Ve chvíli, kdy se pach masti pořádně prolnul s vůní mého parfému, začala jsem vyluzovat odér, který připomínal hnijící rybu v terminálním stádiu rozkladu. Davy se přede mnou rozestupovaly a jen proto, že jsem byla oblečená jako normální člověk, jsem hned nebyla označena za viníka chemického útoku a nikdo po mě nehodil kamenem. Ve vlaku jsem se potom aktivně připojila k ostatním v pátrání po tom, co to tam tak strašně smrdí, čímž jsem od sebe odvrátila pozornost a podařilo se mi bez zranění dojet až domů, byť celou cestu s otevřenými okny.
Doufám jen, že nikoho nenapadne jít po čuchu až ke mně domů. Ta pachová stopa je tam snad ještě dneska.