Letošní poslední školní den ve mně vyvolal vzpomínku na moje vlastní vysvědčení. To úplně první.

Jen na vysvětlenou, tehdy ještě internet neexistoval ani v představách, a ve srovnání s dnešními dětmi stejného věku jsme byli fakt absolutní tydýti. Chodila jsem do první třídy v jednom okresním maloměstě. Stěhovali jsme se celkem daleko pryč a bylo domluveno, že své první vysvědčení dostanu asi o tři dny dříve než ostatní děti. Byla to v přebírání tak důležitého dokumentu moje premiéra a vůbec jsem netušila, jak se to dělá a co se v takové chvíli děje. Jen před odchodem z domu mi máma strčila do ruky kytici, že ji mám dát učitelce, s důrazným pokynem, ať na tu kytku hlavně dávám pozor. Moc dobře totiž věděla, že jsem schopná ji cestou někde zapomenout, dvakrát na ní sjet po zadku kopeček za barákem a nakonec ji vymáchat v louži nebo ji vrazit do ruky sněhulákovi místo větve.

Pozor jsem skutečně dávala. Došla jsem s kyticí až do té školy, kde jsem ji celou dobu držela vztyčenou před obličejem, abych na ni dávala náležitý pozor a aby bylo vidět, že stále žije. Stejným způsobem jsem ji držela i v lavici, takže jsem přes ní nic neviděla a nebyla jsem z druhé strany vidět ani já. Když mě pak učitelka konečně vyvolala k tabuli, aby mi dala vysvědčení, zcepeněle jsem s tou kytkou v natažené ruce přede všemi nakráčela k tabuli. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem držela tu flóru před obličejem a nedělala nic. Třída koukala, učitelka koukala, něco mi k tomu vysvědčení říkala, pak mi do druhý ruky vrazila to výzo, já se stejně zcepeněle otočila a s tou kytkou jsem zas odkráčela zpátky do lavice. V tu chvíli to už učitelka nevydržela a zeptala se něco ve smyslu, na co mám tu kytku. Tak jsem se probrala, došla jsem znovu k ní, podala jí to, a řekla: „to Vám posílá maminka“. Třídní v ten moment praskly poslední nervy a začala na mě křičet, že tu bych jí snad měla dát já a ne maminka. Na což jsem jí odvětila, že to mamince vyřídím, sáhla jsem po kytce a brala si ji nazpátek. Učitelka ji ale v tu chvíli už nechtěla vydat, chvíli jsme se o ni přetahovaly, ale nakonec měla fyzickou převahu, zvítězila a kytku vybojovala.

Budiž jí země lekká! 😀