Byla jsem si pro nový cestovní pas. Už dlouho mi vrtalo hlavou, cože je to za paní, která zdobí každou jeho stránku, ale dosud to nikdo nevěděl.

Kde jinde by to tedy měli vědět líp než tam, kde ty pasy vydávají. Oslovila jsem tedy ženu na úřadě, abych odešla moudřejší.

– To je vodoznak, povídá úřednice.
– Ano, to vím, že je to vodoznak, ale kdo to na něm je?
– Myslíte tu hlavu?
– Ano, tu.
– To je nějaká žena.
– Jistě, to jsem poznala, ale KDO je ta žena?
– Kdo jako konkrétně to je?
– Ano, mě by to zajímalo.

– Aha, no to já nevím, kdo by to mohl být. Nikdy jsem to nezjišťovala. Zeptám se kolegyně.

Kolegyně evidentně také nevěděla a vypadala zaskočeně, že by někdo chtěl něco takového vědět. Nicméně slíbila, že to zjistí.

Po vyčerpávající anabázi focení (dívejte se přímo, lesknou se Vám brýle, máte moc vlasů, nevejdou se na fotku, teď se vejdou, ale zas není vidět obličej, pojďte blíž, jděte dál, dívejte se přímo, lesknou se Vám brýle…), otisků a podpisu (ta elektronická tužka nějak nepíše, nesmíte se podepisovat rychle, stejně to nepíše, tak napište pomalu svoje jméno, ale to pak není podpis, tak se podepište normálně, ale pak ta tužka nepíše…) se druhá úřednice vrátila s informací.

– To je žena z lidu.
– Žena z lidu??
– No, žena z lidu. Taková, jak byly dřív třeba na desetikoruně, ty byly taky z lidu, tak tohle je taky taková anonymní tvář, jakože zástupce lidí.

Tak jsem slušně poděkovala a odpustila si poznámku, že ta osoba nevypadá jako dělnice, rolnice, případně intelektuálka nebo úřednice, ale naopak má výrazné secesní rysy, což taková naše běžná žena z lidu mívá velice málokdy.

A protože mě to začalo zajímat o to víc, zapátrala jsem násilněji a hlouběji na jednom z našich nejvyšších úřadů a nakonec jsem se dopátrala odpovědi!

Pokud by to tedy zajímalo i někoho dalšího, na vodoznaku našeho cestovního pasu se nachází potrtét ženy od Maxe Švabinského s názvem Alegorie republiky.