Nadělila jsem si k Vánocům omalovánky pro dospělé, ale jelikož jsem neměla doma pastelky, byly mi dost k ničemu.

Zašla jsem si tedy do papírnictví s představou ze svých dětských let, že ty základní pastelky se šesti barvami stojí tak desetikorunu, a dejme tomu třicet korun můžou stát ty veliký.

Děvět set jedenáct korun, povídá prodavačka a podává mi poměrně dlouhou krabičku a pastelkama snad všech odstínů. Koukala jsem na ni asi dost vyděšeně, protože tu částku jsem nebyla jaksi schopná vůbec pochopit, nějak zařadit a zpracovat ji mozkem. Nechápala jsem, jestli mi říká délku svého psa, teplotu ve Farenheitech, nebo co to číslo má znamenat. Asi jako kdyby mi řekla „čkzeoonsi uosia dgiio cugi“a čekala co já na to. Já na to nic. Hlavou mi táhlo cosi o počínající stařecké demenci a problémech se sluchem. Přemýšlela jsem, v jakémže to mluví nářečí, stála jsem tam jako katatonik s nepřítomným pohledem, otevřenou pusou a z levého koutku mi začínala pomalu vytékat slina.

Paní prodavačka na rozdíl ode mě chápala rychle, a tak začala ubírat. Ukázovala na menší a menší krabičky a hlásila ceny: 590,  573, 256. Pořád jsem koukala jako tele. Prodavačka dál pokračovala v holandské aukci: 190, 179, 156. Pořád jsem čekala, kdy začne mluvit MOJÍ ŘEČÍ a vytáhne ty za 9, 90. Ale ty neměla. Začala jsem znovu dýchat a koupila jedny za 128,-. Měli teda ještě levnější, ale zas jsem nechtěla vypadat jako úplná socka, tak jsem se trochu rozšoupla.

Vědět, že pastelky stojí takovou dardu, tak jsem si ty omalovánky ve slevě odpustila.