Další covidová vlna mě uvrhla domů na homeoffice. Tenhle způsob práce mi vyhovuje, především proto, že se ráno normálně vyspím.

Nicméně musím přiznat, že to má i svá rizika.

Třeba takovou pravidelnou zkoušku sirén, která mě zastihla doma zcela nepřipravenou a protože tu houkací potvoru mám hned vedle domu a k tomu natočenou přímo do mého okna v obýváku, přihlásila se nečekaně a razantní silou. Kromě toho, v naší vísce se opravdu neobtěžují s nějakým upozorněním, ale jdou na to přímo a zostra.

Zrovna jsem se v klidu a míru chystala požít něco kaloricky hodnotného, když mi z ničeho nic zalehlo levé ucho, postihla mě srdeční arytmie, ruka s kávou mi vyletěla někam ke stropu, hnědá sprcha kapek obohatila výmalbu na zdi, zpětná vlna zalila klávesnici mého pracovního notebooku a zbytek mi vytekl z nosu. Celý prostor bez sebemenšího varování zahltil zvuk připomínající srážku Titanicu s jaderným reaktorem, na jehož pozadí vyhrává apokalyptická kapela na plný sklad sonických děl. V okolí jednoho kilometru došel vzduch, zešedivělo mi pár vlasů a začal mi tik v pravém oku. Na několik vteřin jsem prožila klinickou smrt a před očima se mi začal promítat můj život pozpátku. Jedna ruka se mi trochu klepe a brní ještě teď a kočka je od té doby stále v kómatu.

Jestli se dožiju příští zkoušky, budu muset být ostražitější…