Kavárny lákají svoje zákazníky všelijak. Mým kritériem je zásadně to, jestli mi u nich chutná. Takže mám svůj oblíbený podnik, a na druhou stranu mám i ten, kde mi káva prostě nechutná.

I když patří asi mezi ty nejznámější řetězce, tak zrovna do něj jdu jen v nouzi nejvyšší. Ta právě nastala. Potřeba kafe byla urgentní, ale nebylo poblíž nic jiného. Nakráčím tam, objednám si, a právě v tu chvíli zjistím, že mezi jejich reklamní praktiky patří napsat na kelímek jméno zákazníka.

„Maya“, odpovídám na dotaz.
Slečna za pultem nechápavě kouká a neví.
„Maya“, povídám znovu.
Slečna pořád kouká, jako kdybych na ni promluvila ve východocentrální ujgurštině s mongolským přízvukem.
„Maya. Ma-ya. Maya, jako ta od Goyi.“
Slečna kouká, jako kdybych v té mongolštině ještě ke všemu vyslovila pár kleteb na její adresu.
„M-a-y-a. Jako ten obraz, co ho namalovat Goya“, upřesňuji ještě jednou.
Zdálo se, že slečna nikdy neslyšela ani to druhé jméno a začíná pochybovat o mém duševním zdraví.
„Ma-ya, Maaa-yaaa, Mááá-jaaaa“, zoufale dokola vyslovuju ty blbé dvě slabiky, protože to vypadalo, že bez toho mi to kafe prostě nevydá. Nakonec z posledních sil ještě dodám „Mája, Mája, jako ta včela, prostě včelka Mája“.
Slečna se najednou znovu nadechne, nahodí chápavý výraz, něco napíše na kelímek a já si zhluboka oddechla, že tuhle napůl pantomimickou scénku plnou skřeků a divoké gestikulace už máme za sebou a vyčerpaná, v potu tváře odcházím čekat na svoji dávku kofeinu. Byla jsem ve frontě naštěstí sama, takže se žádné další vyřvávání mého jména nekonalo, popadla jsem kafe a rychlým krokem opustila prostory kavárny.

Venku zvědavě zaostřím na blízko, abych si prohlédla výsledek vyčerpávajících posledních pěti minut. Stálo to opravdu za to. Na kelímku bylo úhledným písmem napsáno: Andrea.