Při čištění nádoby a filtrů bezsáčkového vysavače jsem se slzou v oku vzpomněla na ty klasické sáčkové, se kterými bylo mnohem méně práce.

Jen měly o ty sáčky krapet dražší provoz a když náhodou došly, člověk si fakt nezavysával. Což při mé prokrastinační povaze byl ideální stav.

Jeden takový jsem měla doma. Zdálo se mi, že už špatně saje, a tak jsem otevřela jeho nerezový žaludek, abych zjistila to, co jsem tušila. Jeho obrovský sáček byl plný. Vzala jsem ho a odnesla k popelnici. Když jsem nadzdvihla víko, abych ho tam hodila, přepadla mě šetrná chvilka. Ten sáček stojí padesát korun, proběhlo mi hlavou, a i když jsem měla v zásobě náhradní, najednou mi ho bylo líto jen tak vyhodit. Dívala jsem se na jeho kulatou díru, která mi připadla dostatečně velká na to, aby se jí dal vysypat.

Neváhala jsem dlouho, otočila ho hlavou dolů a začala s ním klepat. V popelnici zachrastilo a mně se zdálo, že to byl báječný nápad. Sáček opustilo něco sypkého materiálu a pak se otvor ucpal. Chvíli jsem váhala, zda jsem někdy nevysávala nějaký nebezpečný odpad, jako například kočičí poblijón nebo půlku ulovené myši, ale dospěla jsem k závěru, že ne. A tak jsem do díry statečně hrábla rukou. Zjistila jsem, že hlavní materiál, který vysávám, jsou moje vlasy. Bylo jich snad polovina pytle a připadala jsem si jako kouzelník, který z ruky vytahuje kilometr svázaných šátků, akorát, že já se nemohla dobrat konce provazu zamotaných vlasů. Konečně jsem vyrvala poslední chlup a uvolnila díru. Z pytlíku se začal sypat prach a Vanish na koberce. Sice nefunguje, ale hezky provoní byt.

Z popelnice se začal zdvihat oblak prachu, ale mně se zdálo, že už ho musím mít za chvíli vysypaný, tak jsem nijak nepolevila ve svém úsilí. Na brýlích jsem měla centimetrový nános prachu, zanesené všechny dutiny, z popelnice se mohutně hulilo, ale sáček pořád nebyl prázdný. „Nalejte tam vodu! Strčte tam hadici, jinak to neuhasíte, rychle!“ ozval se za mnou vyděšený hlas postaršího souseda připraveného k akci. Musela jsem potupně přiznat, že popelnice opravdu nehoří, ale že se jen snažím ušetřit na sáčku do vysavače. Nasadil nevěřícný výraz a za nesrozumitelného mumlání odcházel pryč. Než se otočil nadobro, stačila jsem z jeho rtů zřetelně odečíst slovo „blbá“.

Po sundání svých svářečských brýlí jsem sice vypadala jako panda, všechno oblečení muselo jít do pračky a já pod sprchu, bylo nutné vydesinfikovat oči a další sliznice, umýt zuby, vlasy, brýle, okna, zamést dvorek, polovinu silnice a namazat panty u branky.

Avšak zachránila jsem sáček.