Koupila jsem si pavouka. Ne toho živého. Tenhle má pět párů nohou, je vyrobený z kovu a je to pavouk drbací.

Poprvé jsem ho viděla u kamarádky. Vypadal tak trochu jako drátěná čepice s anténou. Tušila jsem, k čemu bude tento nástroj, který vypadal trochu jako ze středověké mučírny, sloužit. Ale radši jsem se zeptala. Nemýlila jsem se. Kamarádka mi zajela do vlasů a moje nervová zakončení se zatetelila blahem. To je úžasný, to musím mít, kníkala jsem u toho blahem a slíbila si, že si to při nejbližší příležitosti koupím také.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Když jednoho dne moje oko padlo na hranatou krabičku s obrázkem za lidových sedmdesát korun, neváhala jsem ani vteřinu. Odnášela jsem si drbátko s pocitem, jako kdyby to byly korunovační klenoty a musela jsem se ovládat, abych ho nevykoušela už při cestě domů.

Večer jsem se uvelebila na gauči a sáhla po svém novém příteli. Budeme mít pěkný večer, těšila jsem se, a zajela pavoukem do vlasů. Nemohla jsem se ho nabažit. Byla jsem unešená. Drbala jsem se shora dolů a zleva doprava, vrněla u toho slastí a nenechala se vyvést z rovnováhy občasným jemným zatáhnutím za nějaký vlas, potom zprava doleva a zdola nahoru a podesáté, podvacáté, po padesáté dokolečka, až k tomu nabažení konečně došlo a přestalo mě to bavit. Bylo to báječné, zhodnotila jsem uplynulou půlhodinu a chtěla pavouka vyndat.

Nešlo to. Pavouk pečlivě vězel na hlavě zamotaný do vlasů a nešel ven. Čím víc jsem se snažila ho vykroutit, tím víc se zamotával a nakonec pevně svíral moji lebku a odmítal se pohnout. Odkráčela jsem před zrcadlo. Nepomohlo mi. Jednotlivé dráty byly pečlivě ukryté v mém porostu a z temene mi trčela stříbrná anténa o centimetrovém průměru zakončená velkou koulí. Vypadala jsem jako robot na dálkové ovládání. Anténu nezakryla žádná čepice.

Co teď. Mohla jsem si zkusit oholit hlavu, ale to jsem chtěla nechat až jako poslední řešení ze všech posledních řešení. A tak jsem pozdě večer statečně zazvonila na kamarádku, která tím, že mi ukázala svého pavouka, všechno spískala. Když viděla, co mi čouhá z hlavy, odpustila mi můj noční vpád a i se svým manželem se asi dvacet minut nezřízeně smála. Potom se vrhla na mravenčí práci a vymotávala mi z vlasů jednotlivé kovové nohy. Stačilo pár hodin a bylo hotovo.

Hurá. Až mě přestane bolet hlava asi z miliónu vytržených vlasů, budu muset vyzkoumat, jak práci s tímto vynálezem vylepšit. Ta první půlhodina byla totiž vážně skvělá.