Vyjela jsem se svým stříbrným sršněm na nákup. Věděla jsem, že v něm už nemám moc benzínu, ale byla jsem přesvědčená, že na to, abych dojela do obchodu a zpátky, to stačí.

Ale v polovině cesty jsem při pohledu na zcela chcíplou ručičku a svítící hladové oko kontrolky začala pociťovat nepříjemný tlak ve střevech. Moje Mini má totiž malé a roztomilé všechno, palivovou nádrž nevyjímaje. Rozhodla jsem se raději neotálet a zajet hned k první benzínce, která je po cestě. Jenomže ta byla zrovna mimo provoz. A tak jsem vystrčila oči na šťopky a vyhlížela náhradní řešení. Další po cestě byla malá „no name“ přímo před obchoďákem. Bez váhání jsem tam zajela. Zaparkovala jsem u stojanu, vyběhla z auta, sáhla po pistoli a pak zděšeně zírala, jak se mi před očima houpe zavěšená cedulka s nápisem „platební karty nebereme“.

Možná, že normální lidi s sebou nějakou hotovost běžně nosí, ale já zjevně normální nejsem. Bezhotovostně platím už roky, dokonce už ani kreditky nenosím a všechno obstarává mobil. Kde bych sakra vzala hotovost. Prohledávala jsem kapsy, džíny, bundu, batůžek i auto a podařilo se mi dát dohromady šestnáct korun, dvacet centů a žeton do vozíku, a přemýšlela jsem, co budu dělat, když to netrefím. Natankovala jsem skoro přesně. Za patnáct dvacet. Pumpař na mě koukal jak na zjevení, když jsem mu na pult vysypala hrst drobných mincí a tu korunu jsem mu nechala jako dýško. Ani nepoděkoval, prevít jeden. A to jsem mu tam udělala takový kšeft!