Bylo to před mnoha lety, kdy jsem poprvé zjistila, že oblečení zakoupené na čínských e-shopech neodpovídá tak úplně detailně tomu, co pak obdrží zákazník v reálu.

Ne, že bych to tak trochu netušila, ale ty šaty se mi líbily, té modelce na fotce vysloveně slušely, dělaly jí pěknou postavu, a kromě toho všeho byly za nějakou nehorázně nízkou cenu.

Z balíčku, který mi po čase přišel domů, jsem vyndala téměř totožný kousek. Bylo to žlutý, mělo to dva rukávy a sukni, nedalo se tomu téměř nic vytknout.
Tedy až na absolutní detaily typu délka, střih, materiál, čouhající nitě, křivé švy a kvalita zpracování. Jak říkám, naprosto nepodstatné detaily.

Na veřejnost se v tom moc chodit nedalo. Vypadalo to jak zrecyklovaná a trochu přešitá teplákovka vytažená z charitního kontejneru v socialistické DDR. Nicméně mělo to jednu obrovskou výhodu. Byl to kousek úžasně pohodlný, měkký a teplý. Nosila jsem ty šaty na doma a byla s nima fakt spokojená.

Dneska ráno kouknu s nelibostí na teploměr. „Vždyť mám ty šaty!“ otrevřu skříň, kde obvykle celý rok visí na ramínku a koukám. Šaty nikde. Jsou tam všechny možný, který nosívám do práce a na ven, ale tyhle ne. Mrknu i na dno skříně, jestli třeba nesklouzly z ramínka. Nic. Žádná stopa. To není možný, říkám si, tohle je fakt velkej těžkej kus látky, teplákovina, navíc žlutá, to přece nedá přehlédnout, už jen ta barva praští do očí i ve tmavé skříni. Projdu znovu i zbytek nábytku, jestli jsem je třeba v nějakém pohnutí mysli nedala jinam. Jsou pryč. Nejsou nikde. Bydlím sama, takže nemůžu nikoho podezírat ani obviňovat. Nechápavě se drbu na hlavě, co se s nima mohlo stát.