U nás v bazénu mají poslední hodinu před zavíračkou takový intimčo, plave se potmě, což mi vyhovuje, protože se jednak nemusím stydět za to, jak vypadám, a jednak za to, že i když plavu dopředu, plavu téměř pozpátku.

No a dneska jsem usoudila, že když je ta tma a nikdo mě nevidí, tak bych mohla vyzkoušet i zdejší tobogán.

Normální lidi tím projedou. Nevím, co jsem dělala špatně, ale já se v tom šprajcla. Nejdřív to jelo jakože nic moc, ale jelo. Pak to zpomalovalo, až jsem se nakonec někde uprostřed tý třípatrový roury zastavila úplně. Přestože nemám žádnou klaustrofobii a nevadí mi malý prostory, tak tenhle pocit byl strašnej. Strašnej. Posouvala jsem se tam ručním pohonem jako housenka, až jsem to nějak překonala, a zas jsem se rozjela. A protentokrát zas nějak moc rychle.

Najednou jsem z té čisté nuly nabrala švuňk jako tryskáč, a když mě to dole z té trubky vyvrhlo, nárazem o hladinu mi to vykloubilo kyčel a koleno, a ještě jsem si narazila kostrč o podlahu. Ale zato jsem dohnala druhý nejlepší čas toho dne.

Chodím teď jak nadporučík Meresjev. Za to druhý místo to stálo. Jen přemýšlím, jak tragicky musel dopadnout ten první.