Brýle

Je to už hodně let. Byla jsem ještě mladá holka a za brýle jsem se celkem styděla, páč ty socialistický obroučky byly fakt „slušivý“. Nosila jsem je jen ve škole a na veřejnosti je poctivě sundávala. Na zastávku se tehdy z našeho sídliště chodilo přes vilovou čtvrť, a jednoho dne koukám, že v zahradě jednoho domu u plotu sedí kočka.

Coby všeobjímající milovník zvířat všeho druhu přiskočím k plotu, zabodnu do kočky svůj láskyplný a starostlivý pohled a začnu s tím nebohým zvířetem vést duchaplný rozhovor. „Ty jsi ale pěkná kočička! Jak se jmenuješ, čičinko? Máš se dobře, starají se o tebe pěkně? Nemáš hlad? Mohla bych ti dát kousek salámu, mám tady ještě v chlebu od svačiny…“.  Přišlo mi trochu divný, že kdo jde kolem, tak se na mě tak jako divně kouká, ale protože jsem nikdy nebyla zrovna etalonem průměrnosti a lidi na mě divně civěli tak jako tak, zas tak moc divný mi to nepřišlo.

Když jsem kočičce před čumáčkem mávala okousaným plátkem gothaje a ona pořád nereagovala, bylo mi to jasné. Je nemocná! „Vezmi si,“ žadonila jsem, „není ti špatně, nepotřebuješ doktora?“ vyzvídala jsem na kočce, ale ta furt nic. Akorát ti kolemjdoucí civěli pořád hůř a sem tam někdo i ucedil nelichotivou poznámku. „Jsou zlí, toho si nevšímej,“ povzbudila jsem čičinu a nasadila si brýle.

Přede mnou neseděla kočička, ale sádrovej trpaslík. 

Líbí se vám tento článek?

Kliknutím na hvězdičku ohodnotíte!

Průměrné hodnocení / 5. Počet hlasů:

Zatím žádné hlasy! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Přihlaste se k odběru nových článků. Přehled je zasílán jedou týdně.

Nespamujeme!

Čtěte také:  Úřad práce